Jak šel čas.. od propasti ke světlu II. část

Zdravím tě milá, znovu ti přináším moji osobní zpověď, jak jsem prožila těžké časy a jak jsem se navrátila zpátky z temnoty ke světlu :))

Léky jsem brala i nebrala a to s sebou přineslo trvalé následky. Během maturity jsem chodívala často za školu. Utíkala jsem před problémy, což mi vlastně zůstalo trošku do dnes. Když nastala maturita, pohořela jsem snad ze všech předmětů. Nakonec jsem dostala opravný termín v blízkém čase a nemusela opakovat ročník hlavně díky našim. Ti se za mě a mou psychiku přimluvili. Ředitel tedy uvolil a já měla prázdniny na to, se to naučit. V září toho roku jsem si našla práci v Domově pro seniory se zvláštním režimem v Zastávce a mezitím dokončila maturitu. Učitelky si na mě dost smlsly, i přesto, že věděly o mých problémech.. V práci jsem byla pilná, zodpovědná a opravdu mě to naplňovalo. Vztah s Honzem jsem si užívala a bylo mi v rámci možností krásně.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsem opět vysadila léky, jelikož jsem chtěla zhubnout. Hubnutí se nedařilo a moje psychika se zhoršovala. V práci jsem dělala všemožné přešlapy a ve vztahu jsem začala být příšerná.. Doma jsem vyváděla různé scénky a začala jsem být čím dál tím víc zoufalá. Bod zlomu však nastal, když můj taťka skončil v nemocnici a já začala mít domněnku, že umřel. Bylo to léto 2015 a já se z toho sesypala. Neustále jsem mluvila z cesty, že taťka umřel a nedokázala jsem přestat brečet. Přestala jsem jíst, spát, nedokázala jsem si vybavit přihlašovací údaje.. byla jsem úplně mimo sebe.

Nyní se cítím svobodná

Později se mi k tomu přidaly i halucinace. Viděla jsem stíny a daleko horší věci a pokřikovala jsem na lidi na ulici. Naši mě tedy zavezly opět do krizového centra do Brna a poté mě umístili lékaři do psychiatrické léčebny v Bohunicích v Brně. Stále jsem nedokázala jíst, spát.. neustále jsem někoho podezřívala, bála jsem se všeho a všech včetně rodiny. Byla jsem paranoidní a viděla jsem hrozné věci. Po 14 dnech intenzivní léčby v nemocnici jsem se zlepšila. Stále jsem se hodně bála, ale můj stav se zlepšoval. Mluvila jsem z cesty, viděla jsem stále hrozné věci, ale už to nebylo tak strašné jako na začátku. 

Po tom všem mi diagnostikovali paranoidní schizofrenii. Ta většinou propuká kolem 19. roku. Stále se mnou byl můj přítel Honza a chodil za mnou do nemocnice skoro každý den. Když jsem se měla vrátit z nemocnice, přesunuli mě náhle na oddělení Infekčních chorob, jelikož po magnetické rezonanci mi zjistili nález na mozku a museli mi provést lumbální punkci. Naštěstí nejhorší období po dvou měsících skončilo a já byla propuštěná domů. Tentokrát jsem měla nařízeno léky opravdu brát a to poctivě. Všechno mi kontrolovala a chystala rodina asi první dva roky od onemocnění. Já se sama o sebe postarat nedokázala.

Byla jsem paralyzována strachem, a tak jsem nebyla schopna po všem co jsem viděla, spávat v pokoji sama. Spávala se mnou tedy máma. I přesto jsem byla noc co noc vyděšená strachy. Když byl u nás zrovna přítel, mamka si mohla odpočinout ve své ložnici. Bylo to náročné období. Docházím od té doby na psychiatrii a rok po onemocnění jsem docházela navíc na psychoterapie, kde jsme pracovaly na zlepšení paměti, kterou jsem částečně po nemoci ztratila a také jsem ztratila část své inteligence. Když mi dělala moje psycholožka úvodní test, na kolik mám vysoké IQ po nemoci – bylo na hraně mentální retardace, a to jsem předtím patřila mezi ty chytřejší..

Já v roce 2014

Pracovaly jsme tedy na mém postupu a nyní mám s mou prací na sobě IQ v normě a už žiju normální život. Léky stále beru, ale je mi dobře. V mých 22 letech mi byla zjištěna PPP – porucha příjmu potravy a to přejídání. Já s tím začala chodit na terapie a musím říct, že tím, že jsem si vyléčila traumata z dětství, je moje porucha mírnější a objevuje se minimálně. Tolik let jsem bojovala se svojí váhou.. Nyní už s váhou nebojuji. Přijímám se taková jaká jsem. Mám k sobě nyní pozitivní vztah a nevyčítám si svoje přešlapy. Je mi se sebou už mnohem lépe a snažím se stále na sobě pracovat.

To, že jsem se neměla dříve ráda a nevydržela jsem sama se sebou je nyní pryč. Avšak jak dlouho jsem “kila bolesti” nabírala, téměř takovou dobu je i shazuji.. Já doufám, že letos se mi to už podaří a zbavím se svých bolístek. Věřím tomu, že když budu nadále pracovat na odbourání stresu a traumat z minulosti, mohou se mi z života ztratit i ty moje kila. Život není vždy lehký, to už vím, ale dokáže být i krásný a jedinečný. Občas se mi vrací vzpomínky na to strašné období. Už je to však méně a méně a já mohu žít pomalu ale jistě plnohodnotný život dospělé ženy :)

Věřím tomu, že když budu nadále pracovat na odbourání stresu a traumat z minulosti, mohou se mi z života ztratit i ty moje kila.

Asi 3 roky od nemoci jsem byla bez práce, kvůli nemoci jsem dostala III. stupeň důchodu a od roku 2019 se pomalými kroky zapojuji do pracovního procesu. Jde to pomalu, ale jde.. Snažím se neusínat na vavřínech a brát sebe a svůj život s vděčností. Například si denně zapisovat za co jsem vděčná :)) Přijímat svou minulost, přítomnost i budoucnost:). A tento rok vnímám, že bude v mém životě o ozdravení. Těla i ducha. Stále se sice od začátku nového roku nemohu nějak hnout z místa, ale plán mám. Pracovat na shazování kil vlivem zdravého životního stylu :)) A kdy jindy začít, než právě dnes – teď .. :-) 
___________KONEC PŘÍBĚHU___________

Tak to byl můj skutečný příběh. Někdy nemohu uvěřit, že jsem to všechno překonala, s pomocí, ale překonala. Je zvláštní, že občas se v nás objeví ta skrytá síla a my dokážeme jít dál :) Já doufám, že i ty najdeš světlo v temnotě a nezapomeň – vždy jdi za tím světlem :)) . Je taky dobré zjistit, na koho se v životě vlastně můžeš spolehnout. S kým můžeš bezpečně kráčet životem. Já tuto oporu našla v mé nejbližší rodině a příteli. Jsem za to vděčná.

Kráčím na cestě za sebeláskou

Můj život je dnes jiný – já jsem jiná než byl před 3 roky, neskutečně jsem se posunula vpřed a jsem na sebe opravdu hrdá kam až jsem to dotáhla :D . Teď už se tomu směji, ale dříve mi nebylo možné ani nic říct na můj účet – postavu rozuměj, hned jsem byla uražená. Nyní se sama sobě i zasměji a je to fajn posun :)). Jak se říká, smích léčí a proto se smějme a radujme z maličkostí všedních dnů. Jelikož život je prostě krásný. Takový jaký je.

Doufám, že ti můj příběh nějakým způsobem přišel vhod a přeji ti milá čtenářko ať si užíváš života plnými doušky, jelikož každý den je nový začátek a rok má přesně 365 příležitostí na to, začít znovu :)). Pokud tě zajímají další články s tématem sebelásky-ČTI ZDE :)

S láskou tvá Mia

VITAJ u nás! Toto je XelleLife – priestor (nejen) pre plnoštíhle ženy, kde môžeš nájsť inšpiráciu a podporu na tvojej ceste za sebavedomím. Si úžasná, bez ohľadu na VEĽKOSŤ tvojho tela. Tvoja Katarína – zakladateľka XelleLife

Komentáře