Jídlo jako ZÁVISLOST, ale kde je prostor pro lásku? I. část

Zdravím tě krásko,
tento článek je pro tebe a doufám, že ti pomůže. 

O 8 let dříve..

Tam se to totiž všechno spustilo. Chodila jsem na střední a přestávky jsem trávila v místní kantýně, kdy jsem si vždy nakoupila horu jídla dokud jsem neměla dost, ale to se moc často nestávalo. V té době jsem byla ještě hubená, ale jídlo mě naplňovalo čím dál tím víc. Brambůrky, bagety, čokoláda, oplatky.. pořád dokolečka. Když nastala přestávka na oběd, tak jsem si častokrát chodila za kuchařkami i přidávat. Ani jsem si nevšimla, že se pomaličku, ale jistě zakulacuji.

Doma jsem jedla také dost často. Vlastně nebyla chvilka, kdy bych na jídlo nemyslela. Myslela jsem na něj neustále a když náhodou byl čas oběda a oběd ještě doma nebyl, zuřila jsem jako malé děcko. Opravdu jsem měla hrozné stavy především kvůli jídlu. Jídlo byla moje životní náplň. Stále jsem musela něco jíst a nejlépe potajnu. Nakoupit si dva pytlíky brambůrků a tabulku čokolády.. to bylo moje.. 
Po náročné maturitě jsem nastoupila do práce, kde jsem opravdu trpěla, jelikož nebylo tolik času na jídlo. Tak jsem jedla tajně.

Člověk se tomu dnes až podivuje, čeho všeho byl kvůli jídlu schopný. Jídlo byla láska, naděje, vášeň. Tak moc jsem po něm toužila.

A nejlépe mít ho kolem sebe co nejvíc. Při každé příležitosti jíst a nejlépe nezdravě. V práci jsem tedy jedla tajně. V té době jsem už vážila ze 75 kg na 100 kg.


Nic mě nedokázalo zastavit. Byla jsem kvůli jídlu čím dál vzteklejší a to se odráželo i doma. Neustále jsem byla vzteklá, zlá, protivná. Těšila jsem se na každé jídlo. Takhle se to se mnou táhlo až do mých 22 let, kdy už se situace celkem vyhrotila. Moje mamka na to neustále narážela, že jsem kvůli jídlu jako šílená, ale já to nechtěla slyšet.. brala jsem to jako urážku. Přesto mi jídlo nepřestalo chutnat a jedla jsem směle dál.
Až najednou se stal zlom.

Byla jsem u mé doktorky, která mi doporučila centrum Anabell v Brně. Anabell se zabývá PPP – poruchami příjmu potravy ( přejídání, záchvatovité přejídání, anorexie, bulimie aj. ). Ze začátku jsem měla pochybnosti, zda jsem na správné adrese. Jestli se vůbec můj problém právě u nich dá vyřešit. Nevěřila jsem tomu, že přejídání bez zvracení spadá pod jejich léčbu. Přesto jsem vzala telefon a zavolala jsem tam.

Domluvila jsem si s nimi první informační schůzku. Na schůzce byla moc milá paní a všechno mi vysvětlila a dala mi malou naději. Začala jsem se těšit na další schůzku. Na další schůzce jsem se začala setkávat s paní psycholožkou Lucií Peřinovou a měla jsem s ní v rámci nějaké akce 5 nehrazených setkání. Probíraly jsme moje dětství. Moje bolístky, traumata a nakonec jsme se dostaly až k jádru problému. 

Jako malá jsem měla totiž vždy strach, že nebudu mít dostatek jídla. Moje maminka totiž neměla moc peněz, a tak jsme se musely v jídle krotit. A tam vznikl ten problém, ten strach, že jídla není nikdy dost. Ano, v té době na střední, jsem měla opravdu strach tam někde uvnitř, že jídla není dost a proto jsem se tolik obklopovala jídlem. Chtěla jsem najednou nahradit ten pocit prázdnoty. I té uvnitř. 

Když byl prostor, tak jsem čas vyplňovala jídlem, smutek-štěstí-lásku – všechno jsem zaháněla jídlem. Všechno to jídlo – bylo to jako moje malá-velká oslava radosti-smutku. Vždy, když jsem si třeba pustila film, musela jsem být obklopená horou jídla a pak to mělo ten správný nádech, tu atmosféru. Bez jídla by to tenkrát nebylo ono. Ano, jídlo bylo mojí součástí. 5 sezení stačilo k tomu, aby se problém naprosto vzdálil z mého života.

..pokračování příště 💛🧡♥️

Měj se sluníčkově, S láskou Mia

Komentáře