XXXL baťůžkář na cestách (část třetí)

Máme tu poslednú časť príbehu od skvelej, odvážnej a inšpiratívnej ženy – Aaničky! Pokiaľ si nezachytila prvú časť príbehu – pobyt v Londýne, nájdeš ho TU. Po Londýne sa Aanička vybrala do Páríža, čo bola druhá časť príbehu, nájdeš ho TU. No a tentokrát tu máme záver v podobe dobroužstva v Barcelone!

Západ slunce

Ano, hádáš správně další zastávka Barcelona. Vyjíždělo se v noci, a předpokládaný dojezd byl ráno, Když jsem mamině a pár lidem napsala, že jedu až do Barcelony, tak mě hned každý začal strašit. Hodně se tam krade, šílená kriminalita, kde budeš spát. Z počátku mi to bylo jedno. Mě šlo jen o to dojít k moři a konečně po letech pocítit vlny na svém těle. Naposled jsem u moře byla, když mi bylo 8, v Barceloně. :D Možná jsem si myslela, že to tam poznám. Tentokrát vedle mě nikdo v autobuse neseděl a tak jsem se mohla své veliké půlky roztáhnout. V sedm ráno jsem byla na místě. Opět jsem si koupila mapu, já neměla smartphone, proto to u mě vyhrála vždy papírová mapa. Ta hlavně nežere baterii. Došla jsem k moři a vyvalila se tam jak obří vorvaň s mým obřím batohem.

Všude tam byly převlékací kabinky, tak jsem se převlékla do plavek a věř nebo ne vůbec jsem neřešila, že mi někde přetéká nějaký tuk a že tím pohorším všechny ženský na pláži. Strašně nenápadně jsem zakryla svůj obří batoh a běžela do vody. Bylo to geniální, ještě jsem se stihla spálit. Díky wifi připojení, to mi na mobilu šlo jsem si našla levný hostel na jednu noc víc jsem si z rozpočtu nemohla dovolit. Na pokoji byl i sprchový kout. Do kterých se teda bojím stoupat, protože si myslím, že se musí zákonitě propadnout. I dvířka byla hodně malá, takže jsem byla vůbec ráda, že jsem se tam nacpala. 

Jenže co budu dělat další den, úspory se tenčí a já se musím ještě nějak dostat domů. Byla jsem plná strachů, že mě někdo okrade, nemám kde spát. Bála jsem se úplně všeho. Celou noc jsem hledala spolujízdu, protože jsem byla vyděšená, že tam zůstanu na vždycky . Našla jsem ji díky Blablacar. Ozvala se mi jedna rodina, že mě berou. Odjížděli, ale až za šest dní. Já musela někde spát a být. A protože celý život mám víc štěstí, jak rozumu i tato situace se vyřešila. Brácha mi přes diskuzní fórum nyx.cz, kam se lidé dostanou jen přes pozvánku, pomohl sehnat ubytovaní zadarmo na squatu. Barcelona má obrovskou historii squaterství a nefunguje to jako zde v ČR. V opuštěných domech bydlí hodně normálně pracující lidé, o dům se starají a většinou dělají i nějakou službu na víc pro lidi z okolí. Zde se třeba starali o komunitní zahradu, kde každý mohl dostat kus úrody. Dále tam měli free shop, kde lidé nechávali různé věci o které již nestáli, ale někomu dalšímu by se mohli hodit. Vše zcela zdarma.

Ubytovaní zadarmo na squatu.

Slečna, která mě ubytovala byla z Čech a po bližším seznámení jsme zjistili, že máme společného známého. Svět je malý. Vzala mě na různá místa a provedla dalšími squatty. Celý pobyt jsem si moc užila. Mohla jsem v klidu k moři bez obrovského batohu. Mohla jsem kdykoliv odejít a zas přijít, protože jsem dostala svůj klíč. Malé obchody v okolí nechávali zboží, které následující dny neprodají, před obchodem a tak jsme měli i dost jídla zdarma. Byla jsem unesená z takového přístupu. Bylo to v době, kdy v ČR ještě nikdo nahlas nemluvil o plýtvání jídla apod. Teda já se mezi takovými lidmi pohybovala vždy, ale až nyní v posledních dvou letech začínají všichni být bio, eko a dělají se swapovací akce. Tenkrát by se mi spousta z těchto lidí ještě vysmála. 

Když přišel den odjezdu, hodně jsem přemýšlela zdali nezůstat a vybudovat si život tam, ale představa, že zas začínám od nuly mě odrazovala. Taky jsem neuměla jazyk. Vydala jsem se na místo srazu. Přijela dvě auta, jednalo se o rodinu (pozn,: otec,  dospělá dcera, její partner a nějací kamarádi), která cestovala ve dvou autech. Cítila jsem takový ten pohled „ježiš, co to je za tlusťocha“, ale po chvilce cesty vše opadlo. Občas je potřeba si uvědomit, že tyhle myšlenky jsou spíš naše než lidí, kteří se na nás dívají. Díky této úžasné rodině jsem ještě spala na vinicích ve Francii, podívala se na Carcassone a viděla úžasný západ slunce z kopců Francie. 

Na mou dobrodružnou cestu vzpomínám velice ráda. Jsem velice šťastná, že mé strachy byly překonány a že žádné veliké drama se nedělo. Život je krátký na to, abychom byli pouze plni strachu. Proto pokud toužíš potom někam vyrazit a nemáš s kým není se čeho bát. Začni třeba menšími cestami po Česku a postupně si přidávej delší a delší cesty. Ani se nenaděješ a bude z tebe další průzkumník této krásné planety. Dokud věříme ve svou sílu, tak se nám dostanou do cesty takové příležitosti o kterých se nám ani nesnilo. Přeji ti šťastnou cestu a spoustu skvělých zážitků.

Máš i TY chuť sa podeliť s nami o svoj príbeh? O tom, aké je to žiť (tvoj) XL život? Rubrika „Cesta srdce“ je tu i pre T E B A. Napíš mi, budem rada: katarina@xellelife.cz

Komentáře